V novém roce pokračuji v pravidelných článcích - sloupečcích v regionálních Slováckých novinách. Ten první v roce 2010 vychází v novinách dnes a je bohužel hodně smutný.

O smutku i radosti

Přijela jedna sanitka, potom druhá a nakonec třetí. Život v naší vesnici, který do té doby pulsoval příjemným vánočním časem, se v tom okamžiku zastavil. Všichni vzápětí věděli, o čí život lékaři bojují. Lidé s napětím čekali, jak tento boj dopadne, málokdo si dovedl představit, že by měl mít špatný konec. Nemůže mít přece špatný konec! Je ještě mladá! Bohužel. Marná byla snaha lékařů, její život se jim nepodařilo zachránit. Za chvíli už kostelní zvony zvonily umíráček a lidé zůstali jakoby ochromeni.

Bylo jí něco málo přes čtyřicet, matka dvou dětí, výborná matka i manželka, pracovitá, skromná, věřící žena, nepila, nekouřila, do té doby nebyla nikdy nemocná, s nikým neměla rozepře. Píši vám o ní v tomto prvním letošním sloupečku, protože nic mě osobně ani vesnici, ve které žiji, nezasáhlo v posledních dnech tolik, jako tato přesmutná událost.

Všichni o ní mluví, vracejí se k ní, vyslovují slova, o kterých jsem se před chvílí zmínil, snaží se najít jakýsi smysl v této nesmyslné smrti, která přišla naprosto neočekávaně, z ničeho nic. V kostele se s ní loučí její spolužáci i spolupracovnice, jistě, před rakví se vždycky mluví o těch, s nimiž se loučíme, co nejlépe, v tomto případě ale není ani jedno z dobrých slov nepravdivé. Byla to nenápadná a skromná žena, která žila pro svou rodinu a v zaměstnání odváděla co nejlepší práci. Všem bude chybět. Samozřejmě, ze všeho nejvíce svým nejbližším.

Opět a zase všichni hledáme v její smrti smysl, ptáme se, jak se to mohlo stát, proč se to stalo, a proč se to k sakru stálo právě jí? Žádnou odpověď nemáme, ve smrti asi opravdu nejde hledat žádný smysl, logiku nebo spravedlnost. Jinak by přece lékaři nemohli tento boj o tento život prohrát. Zbývá jen naděje, pro někoho naděje, o které mluví nad rakví kněz - snad jednou se všichni setkáme.

Po pohřbu sedím v malé hospůdce hned pod kostelem, u vedlejšího stolu sedí několik chlapíků, je jim podstatně více než ženě, s níž jsme se rozloučili. „Na zdraví," připíjejí si poprvé pálenkou, aby tak učinili v příštích minutách ještě několikrát. Nikomu se nechce z toho světa odcházet. Naopak, zdá se mi, že čím je člověk starší, tím miluje život více. Jistě, až na výjimky.

Těžko bych vysvětloval vám, čtenářům, kteří žijete ve městě, jak uzavřenou společností dodnes vesnice zůstává. Všichni společně prožíváme radosti a bolesti, každý ví o tom druhém všechno - i když mnohé není třeba ani pravda. Naše vesnice je symbolicky překryta černou plachtou, naše životy jsou ještě křehčí, než bývaly dříve. Každá smrt kolem nás přináší do našeho života pokoru před tímto životem a zároveň i sílící radost z tohoto života.

Příjemné posezení na pastoračním domě je doplněno o kankánový tanec, silvestrovské loučení na obecním kulturáku je pořádně veselé i díky ženám, které se při tanci převlékají z fěrtůšků do fotbalových dresů. Život se smrtí nezastavil. Jde dál a půjde dál. Bez přestávky. Aniž by bral ohled na naše vlastní životy a touhy.

Radek Bartoníček

Autor tvoří internetové stránky www.slovackoDNES.cz