Fašank 2010

Přeji vám všem, vážení čtenáři těchto stránek, všecko dobré v novém týdnu, přidám sem na stránky pár řádek, a pak se minimálně na dnešek a možná i zítřek odmlčím, potřebuji dělat na spoustě věcí, které s těmito stránkami nesouvisejí.

Jaký jste prožili víkend? Prožili jste něco, o čem byste chtěli napsat pár řádků? Neváhejte, napište je sem pod článek nebo mi je pošlete do mejlíku a já je budu publikovat v samostatném článku. Já osobně prožil dva dny s fašankem na různých místech, protože právě jedna z reportáží v časoopisu Krajem svatého Antonínka bude fašanku věnovaná.

Končil jsem včera večer stejně jako loni v Hluku, v nádherné atmosféře památkových domků a slovácké jizby rodiny Libosvárů, bez foťáku, se zpěvem a štamprlí v okruhu veselých a snad v tom okamžiku i šťastných lidí. Dnes ráno jsem si tak musel dát do Hluku procházku pro auto, což byla výborná příležitost uspořádat si myšlenky i rozhýbat trošku tělo. Když jsem přijel k počítači, ani se mně nechtěla otvírat pošta, nápor informací, které proudí do našich hlav je obrovský, neuvěřitelný - nejvíce závidím ženě, kterou jsem viděl na lyžích uprostřed velkého lánu mezi Hlukem a Boršicemi u Blatnice. Všude kolem byl takový klid, muselo jí být parádně - pokud teda neměla třeba v uších sluchátka s rádiem nebo třeba mobil.

Po letošním fašanku přemýšlím nejvíc ze všeho právě nad enormním množstvím informací a obrázků, kterými jsme skutečně zahlceni stále více. Ještě nikdy jsem například na fašanku neviděl tolik fotografujících a točících jako letos. Bylo jich strašně moc. Dokonce je stále více samotných fašankářů, kteří fotí či točí. A viděl jsem letos i absurdní situace, kdy někdo otevře fašankářům dveře svého domu a první co udělá po pozdravu je, že dá foťák nebo mobil k oku a fotí či točí, co vidí před sebou. Žádný bezprostřední kontakt s fašankáři, samozřejmě žádné povídání, zpívání, natož třeba jeden taneček, vše je skoro bez slov a umělé - byť na fotce, kterou udělá, budou třeba usmívající se lidé. Proč to děláme? Vytrácí se z našeho života "zážitky" a tak si chceme ty nemnohé uchovat? Nebo toužíme více sdílet naše zážitky s dalšími lidmi? Nebo jde prostě o zvyk cokoliv vyfotit? Opravdu nevím...

Zajímalo by mě, jak toto bude pokračovat dál, jestli je to teprve nějaký začátek nebo spíše konec. Že se prostě všichni nabažíme těch tisíců fotek, které už člověka ani nebaví prohlížet, že zahltíme kapacity svých počítačů, techniku odhodíme, a půjdeme raději do ulic si zazpívat, zatančit, pobavit se, povykládat si? Pokud se nyní někdo cítíte terčem mého psaní, věřte mi, že za tento terč se považuji i já sám, protože fotím a točím v míře, která jistě už některým lidem kolem mě leze na nervy.

Mohl bych se omlouvat tím, že jsem novinář, že dělám vlastně jen svou práci, že výsledky své práce dávám k dispozici jiným, že moc chci zprostředkovat své zážitky právě těmto lidem, ale nějak si nejsem jistý, jestli by tato obhajoba obstála. Jsem naštvaný na sebe i jiné, kteří kazíme atmosféru a děj tím, že do něj zasahujeme svými mašinkami.

Ano, zasahujeme, protože ve většině případů se lidé před našimi mašinkami najednou začínají chovat jinak, buď úsměv nasazují nebo je přechází, chytají se najednou kolem ramen nebo naopak před mašinkou otráveně odcházejí. Anebo také - své chování "režírují". Prostě mašinky naše chování mění mnohem víc, než si třeba uvědomujeme. A hodně mění i nás samotných, fotografové a kameramani býváme studení jak psí čumáci, kteří se soustředíme jen na sebe a své prokleté obrázky - mosíme jich mnět přeca najlepší!!! Promiňte mi tu tvrdost, jsem si vědom, že často třeba chceme jen co nejlépe posloužit těm, které máme rádi kolem sebe.  

Jenže, dá se něco na tom změnit? Myslím, že toto všechno bude ještě mnohem horší. Nebo lepší? Nemusíme si všímat jenom fašanku, můžeme se pozastavit třeba u dnešního nočního zlatého úspěchu naší rychlobruslařky Martiny Sáblíkové na olympijských hrách. Kdo se ráno probudil a klikl na internet, mohl už najít mnoho fotografií i videoukázek, mohl si třeba i prohlídnout dojatou maminku sportovkyně přímo v jejím obýváku - vsadím se, že brzy uvidíme i video z tohoto obýváku. A dokonce, samotná Martina už velmi brzy po závodě komunikovala přes internet se čtenáři. To jsou obrovské informační změny, o kterých se nám ještě před několila málo lety nesnilo.

Občas myslím na svého dědečka, u kterého jsem jako dítě někdy v osmdesátých letech spával a společně s ním poslouchal Hlas Ameriky. Mimo jiné jsme hltali každou zprávu o hokejových bratrech Šťastných, kteří utekli z Československa a v nejslavnější hokejové lize světa předváděli fantastické výkony. Vidět tehdy tyto bratry nebo nějaké utkání bylo nemožné. Dnes stačí zmáčknout doma tlačítko televize i internetu a můžeme vidět mnoho a mnoho utkání této hokejové ligy přímo naživo. A to samé platí o nejslavnější fotbalové soutěží světa i mnoha dalších akcích.

Člověk prostě dnes nemusí vůbec vytáhnout z domu paty a vidí celý svět. Ten svět, který je od něj třeba jen pár metrů i ten svět, který je vzdálený stovky tisíc kilometrů. Možná vůbec nemusíme žít, dokonce možná vůbec nemusíme ani otevřít ústa a přesto můžeme mít díky obrazovce a obrazkům pocit, že žijeme šťastně a naplno.

Nemám k tomuto dnešnímu psaní žádný závěr, stejně je zbytečný, protože dnes už lidé nemají dlouhé texty rádi. Dokonce jsem si minulý týden přečetl, jak rozsáhlý vědecký průzkum ukázal, že dnešní mládí nejraději komunikuje v co nejkratších větách, na které čeká co nejkratší odpovědi - samozřejmě na ně čeká o samotě, u svého počítače.

RB