Byla studená noc to ze třináctého na čtrnáctého prosince 1952, když si P. Antonín Šuránek  - rodák  z Ostrožské Lhoty - začal zapisovat na dopisovou obálku svou báseň „Nedaj Bože", kterou si můžete přečíst na následující straně. „Nedaj, Bože, abych umřel, až  já zaplatím, co jsem dlužen. Začal jsem já pole orat, nemohl jsem už práce zdolat," znějí její první slova.

Představme si muže, který tato slova píše. Už druhým rokem je násilím držený v internačním táboře, který komunisté vytvořili z kláštera Želiv, snaží se ho zlomit, od roku 1948 nelidsky zasahují proti svým domnělým i skutečným oponentům, mezi které počítají i duchovenstvo. Řadu lidí krutě mučí, posílají na mnoho let do vězení nebo přímo na popraviště.

Když píše P. Šuránek vzpomínanou báseň, je mu čtyřicet devět let, za sebou má tedy takřka pět desítek let života, který se snaží naplnit službou Bohu a lidem. Službou, ve které je nesmírně obětavý a přísný především sám na sebe. Patří k nejznámějším moravským knězům, od roku 1929 se dlouhých devatenáct let, až do roku 1948, věnuje jako spirituál výchově kněží v kněžském semináři v Olomouci.

Kdybych umřel, pochovejte mě u sv. Antonína

Po roce 1948 ale přichází tvrdý zásah. Po zrušení semináře v Olomouci je přeřazen na místo kaplana ve Velkém Ořechově a v roce 1951 za dramatických okolností přemístěn navzdory nemoci do Želiva.

V červnu onoho roku totiž dostává zápal plic a o několik dnů později ho jeho bratr převáží do nemocnice v Kroměříži. Tam si pro něj přijíždí policie a tvrdí mu, že ho převezou do nemocnice v Uherském Hradišti. Ve skutečnosti ale končí v hradišťské věznici, jedné z nejhorších, jaké v té době existovaly. Po večerním výslechu se po poledni 12. července 1951 ocitá na Želivě.

„Kolem půl jedné jsme byli na místě. Rudá hvězda na klášteře nám zářila," zapsal si na kus papíru. „Na strážnici jsme byli prohlédnuti a pak odvedeni po temných schodech do světnice plné světla. Vejdeme, ozve se radostný pokřik bratří - P. Leopold, Dýmal, P. Emil Pluhař, P. Ferdinand Bílek, A. Alois Vašica atd. Nikdy jsem nepocítil v životě tak mocné a hluboké radosti, jako v té chvíli," popsal své pocity P. Šuránek.
Když večer ulehne, slyší přes otevřené okno šumění Želivky a také želivské věžní hodiny. Právě tady začíná psát své první básně.

Želivské hodiny stejně všem měří,
těm, kdo jsou bez víry, i těm, kteří věří,
dobrým i nedobrým, velkým i malým,
jsou hlasem věčnosti plným a stálým.

Několik let žije P. Šuránek v nejistotě, svědčí o tom i jeho poznámka  z 23. srpna 1954. „Píši narychlo. Nevím, co bude dál. Proto ani nečtu podruhé, nechávám verš i s chybami. Opisuji ze starých papírků (dopisových obálek) verše, leckde nečitelné (oči se mně zhoršily), proto budou leckde velké nedostatky. Vrátím-li se opravím, ne-li, vycítí moji přátelé aspoň, čím jsem se v duchu zabýval."

A právě u básně „Nedaj Bože" připisuje 26. srpna 1954 krátkou prosba: "Kdybych zemřel, a bylo možno mne převést - pochovejte mne zatím v rodišti, ale pak, bude-li možno - u sv. Antonínka, abych tam byl stálým svatým zneklidňováním-povzbuzováním k budování poutního místa, aby bylo duchovním sanatoriem slováckého kraje."

Denně se modlím za své nepřátele

P. Antonín Šuránek se sice o rok později dočkal odchodu ze Želiva, ale komunistická moc mu ztěžovala život až do samotné smrti v roce 1982. Nedává mu šanci, aby působil jako kněz, naopak z Želiva odchází ve svých třiapadesáti letech dělat na sedm let těžkou práci do kamenolomu ve Štramberku - a i tady si získává svým chováním takovou úctu jako nikdo jiný.
Čtení zápisků P. Šuránka je nesmírně zajímavé a inspirativní. Za zmínku by toho stálo mnoho, v této chvíli se ale pozastavím nad jeho pokorou a vstřícností k těm, kteří mu ubližovali. Tady jsou slova P. Šuránka ze Želiva:

„.....Denně se modlím za své nepřátele...za ty dva pány, kteří ke mně přišli, abych měl mírové kázání (pozn. red: loajální k režimu), toho pána ze Zlína, který je provázel, za oba církevní tajemníky okresního i krajského (pozn. red: dosazené tahdejší mocí), za ty pány, kteří mě odváželi z Kroměříže (pozn red: kde P. Šuránek ležel se zápalem plic) i z Hradiště, za toho pána, který mě vyšetřoval ve vězení a vypravil do Želiva, za všechny, kteří proti mně shánějí materiál, kteří mě zde budou prověřovat a vyšetřovat a odtud odvážet, popřípadě soudit, abych ukázal, že jako katolický kněz nemám k nim žádné nenávisti, nýbrž, že je naopak upřímně miluji a vyprošuji jim totéž, co sobě: aby vůli Boží jasně poznali a ji též vždy věrně plnili...."

Nedaj, Bože...

P. Antonín Šuránek

Nedaj, Bože, abych umřel,
až já zaplatím, co jsem dlužen.

Začal jsem já pole orat,
nemohl jsem už práce zdolat.

Zemru-li já přece, Pane,
nenech mé pole nezorané.

Vždyť to není pole moje,
vždyť je to, Bože, pole tvoje!

Co mi zvlášť na srdci leží,
je posvěcení tvojích kněží.

Tolik jsem jich vychovával,
vlastní krev jsem ti za ně dával.

Ještě tolik bych měl dáti,
aby z nich byli kněží svatí.

A pak Hora nad Blatnicí!
Měla se státi Boží svící.

Již Duch svatý rozsvěcuje,
zahřívá srdce, posvěcuje!

Tolik všude chrámů třeba!
A na oltářích z nebe chleba!

Javořina z dáli kyne!
Kéž péče o ni nezahyne!

Chce mít kapli Boží Matky
jako dar mužů ženám sladký.

Na Krakovci, na Kosíři,
kéž svaté dílo neosiří!

V Hranicích a na Prašivé
ještě je tolik půdy živé!

Dílo přátel Ježíšových
a Boží Matko, sester tvojích!

Zástup vděčných kajícníků
svatého Ducha bojovníků.

V duši mně sílí svatá víra,
leč tělo slábne, odumírá.

Vše jsem přece v světě nechal,
jen k tvému pluhu s láskou spěchal.

V chorý zrak se temno vkládá,
a z chladné ruky pero padá.

Voláš-li mne k sobě, Pane,
ať se tvá svatá vůle stane!

To je můj dluh nejvzácnější:
plnit tvou vůli nejsvětější.

Srdce mé však prosbou plane:
nenech mé pole nezorané!

Je tu drahých přátel řada:
kéž se uchopí pluhu ráda!

Bratři moji, sestry milé,
podchyťte dílo ušlechtilé!

Kolik brázd je započatých,
tolik úroků čeká svatých!

Mocný svatý Antoníne,
k tobě se moje náruč vine.
U Tebe chci v hrobě bývat,
bývat jen, ne však odpočívat!

Volat z hrobu v širou dáli:
zasvěťte srdce Kristu Králi!
Studánka mně bude zpívat,
modlitby přátel viny smývat.

Vždyť jen tělo bude v hrobě,
duše však bude sloužit tobě.
A v té duši touha plane:
Slovácko spasit milované!

(V noci z 13/14 XII. 1952)