Průvodce Slováckem - Slovácko na vlastní srdce

O hradišťském aquaparku, novinářských výčitkách svědomí a ztraceném pásku za 500 korun

Přeji vám pěknou sobotu či neděli, a pokud máte chvíli, můžete si přečíst tento můj víkendový fejeton. A po něm si zajděte například do aquaparku v Uherském Hradišti, je v něm opravdu hezky, na pravé straně mého webu se navíc můžete kdykoliv podívat, kolik je v něm lidí  - jen pozor na ztrátu "hodinek" s kódem :)

RB

 

O hradišťském aquaparku, novinářských výčitkách svědomí a ztraceném pásku za 500 korun  

Ležím si v bazénu uherskohradišťského aquaparku, proudy vody mě příjemně osvěžují tělo, a já začínám myslet na všechny, kteří se postarali o zrod této vodní atrakce. Pravda, byla pěkně drahá, ale stejně je prima, že teď tady stojí v celé své kráse, hotová za několik málo měsíců. Musela to být pěkná fuška.

Jenže, mělo všechno to úsilí vůbec nějaký smysl? Člověk otevře noviny, které nepíší v souvislosti s aquaparkem o ničem jiném, než o potížích, žádná radost z postavení a atrakcí. Stačí si přečíst titulky novin: Plavec se zranil v novém akvaparku v Hradišti. Na toboganu v Hradišti se zranil už druhý návštěvník, skončil v nemocnici. Tobogán v uherskohradišťském akvaparku je odstaven z provozu. Akvapark v Hradišti chce naučit lidi jezdit v nebezpečném toboganu. Tobogan. Tobogan. Tobogan. Nic jiného. Jakoby snad neexistovalo nic jiného, než jeden jediný tobogan.

Čím déle jsem položený ve vodě, tím více pociťuji osobní výčitky, protože sám jako novinář se můžu „pochlubit" autorstvím několika kritických článků o aquaparku, zatímco na straně pozitiv nemám ani jeden jediný. Musím to holt napravit. Pozoruji tedy desítky a desítky evidentně spokojených lidí, kteří si užívají atrakcí nejen uvnitř aguaparku, ale například také v bazénku, který je přímo venku. Nádhera! Ramena vám chladí studený zimní vzduch, zatímco většinu těla máte ponořenou ve velmi teplé vodě. Doporuči všem! Nad námi všemi navíc bdí hned několik plavčíků, kteří pozorně chodí kolem bazénů a neustálé se dívají do vody, zda se někdo neutopil.

Moje novinářské já dostává zabrat. Ano, jistě, novinář má poukazovat na ty a ty chyby, nedostatky a průšvihy, protože jinak by se mnoho nešvarů ututlalo a zametlo pod koberec, ale přece jen: Neměl bych se omluvit všem stavbařům, zaměstnancům aquaparku i hradištské radnici? Ano - měl.

Už jsem rozhodnutý, musím jen vyřešit „drobnost". Z ruky mi jel pásek s kódem, podobný hodinkám, který každý návštěvník dostává u vchodu. Skláním tedy hlavu nad hladinu, procházím jedno místo za druhým, ale nic. Obracím se tedy na plavčíka, který mě uklidňuje - takových lidí jako já mají za den hned několik. Děkuji mu, a už chápu i smysl neustálého chození plavčíků kolem bazénu - nehledají možná utopence, ale spadlé „hodinky". Pásek prý může sjet z ruky snadno, plavčík mi radí, jak pásek příště co nejlépe zajistit.

Bohužel, jeho i mé pátrání je neúspěšné. Loučíme se, ochotně mě pouští přes zabezpečení aquaparku, ještě zbývá projít pokladnou. „Pane," volá pokladní. „Musíme nám dát pět set korun za ztrátu!". Lapám po dechu, vytahuji bankovku a loučím se. Dvouhodinová přítomnost v aquparku i s šestiletou dcerou mě přišla na 800 korun. Co nadělám, moje chyba, ne?

Po cestě domů přemítám nad tím, jak jen napsat o aquaparku nějaký pozitivní, radostný článek, a tak se ptám dcery, co se jí na celé návštěvě nejvíc líbilo. „Nejvíc se mně táto líbilo, jak jsi ztratil hodinky," směje se. A mně dochází, že čas, který člověk prožije se svými dětmi, má mnohem větší cenu než několik stokorun , utracených v novináři „oblíbeném" ráji vodních radostí.