Byla to zpráva, která rozesmutnila mnoho lidí v Ostrožské Lhotě i širokém okolí. Letos v lednu zemřel František Žajdlík, kapelník známé dechové hudby Rozmarýnka, poslední z velkých místních kapelníků, jejichž tradice sahala až do předminulého století.

Zemřel dobrý člověk, který rozdával hudbou radost velkému množství lidí, obětavec, který vnímal hudbu především přes své srdce. František Žajdlík byl ale také statečný člověk, který se pustil do dlouhého a nerovného boje se zákeřnou nemocí. Ludrou, která si z nevysvětlitelných důvodů vybírá zcela nečekaně, nespravedlivě a bez jakékoliv logiky své oběti a vystavuje je zkouškám, o kterých zdravý člověk nemá sebemenší představu.

On věřil, že by mohl zvítězit, ten, kdo se s ním setkával ví, jak silná byla jeho víra. Mnohdy ho přitom posilovala právě hudba a přátelé, kteří na něj vždycky pamatovali - stačí si vzpomenout třeba nedávné třicetileté oslavy Rozmarýnky, jejíž slávu společně s dalšími muzikanty šířil. 

Při loučení s Františkem Žajdlíkem byl lhotský kostel sv. Jakuba zaplněný až po samotné vchodové dveře. Uprostřed kostela stáli v krojích členové mužského sboru, který známý muzikant zakládal. Když se kostelem rozléhal dojemně nádherný a dlouhý tón trubky, myslel jsem na setkání s ním, kdy se rozpovídal o svém životě s hudbou.

Pan Žajdlík při tomto setkání připomínal malého kluka (v dobrém slova smyslu), okouzleného tím, co se kolem něho odehrávalo. S obrovskou radostí, bezprostředností a nadšením vyprávěl o muzice a všech možných chvílích s ní, vzpomínal na muzikanty, s kterými hrával, dopodrobna líčil atmosféru plesů a různých zábav, na kterých hrával široko daleko. A okouzlený jsem byl i já, protože mnoho jeho zážitků je dnes už stěží pochopitelná, svět se změnil tak, že život tehdejších muzikantů, jejich obětavost, láska s jakou hráli, a především láska, s jakou byli přijímáni, je dnes už opravdu něco k neuvěření. Vesnickým muzikantů ubývá

Jsem přesvědčený, že snad každý, kdo se s panem Žajdlíkem loučil v lhotském kostele nebo třeba až na hřbitově, myslel na nějaké vlastní setkání s ním. Vždyť většina takových vzpomínek byla vzpomínkami i na vlastní život, muzikanti bývali přece těmi, kdo stáli u těch nejdůležitějších, nejradostnějších, ale i nejsmutnějších okamžiků našich životů.

Muzikant je totiž často mnohem víc, než si myslíme, muzikant, ten vesnický, jen zdánlivě obyčejný, je totiž průvodcem našeho života, nejlepším pozorovatelem a někdy i lékařem. On je blízko nás mnohem častěji, než si vůbec uvědomujeme, a ví o nás víc, než vůbec tušíme. Já vím, možná bych měl mluvit v minulém čase, protože tak jak se vytrácejí vesničtí muzikanti, vytrácí se samozřejmě i hudba a všechny ty překrásné rituály, které ji doprovázely. Vesnický muzikant mizí z našeho života, jako už dnes nejsou veselky to, co bývaly kdysi (jsou to mnohdy opravdu jen ty obyčejné nudné svatby), tak už dnes nejsou ani "strýci", kteří vešli při zábavě do narvaného obecního sálu, zvedli flašku s vínem a muzikanti už jim začali hrát tu jejich. A pak se zaplnil sál tančícími lidmi, kteří uměli ve chvílích, kdy byl na to čas, opravdu žít a radovat se.

Vraťme se ale lhotskému kostelu, kolem kterého v den loučení kráčel předlouhý smuteční průvod. Opodál stáli muzikanti, bylo jich mnoho, několik desítek, obloha byla tmavá, už se stmívalo, zvony kostela bily tak, jako byste je měli v uších, mužský sbor nesl věnec a nakonec se loučil se zesnulým u hrobu. "Neublížil jsem, neublížil jsem, nikomu z vás. Jak mladému, tak starému, neublížil jsem, neublížil jsem, nikomu z vás..."

Chodníčky mezi hroby byly plné, lidí přišlo opravdu hodně, nad korunou stromů, hned za hřbitovní zdí, kroužily vrány a nechtělo se jim odletět, poslední slova patřila starostovi a řečníkovi ze sousední vesnice, řečník mluvil o nevšední knize života, která se zavřela v sedmasedmdesáti letech, kněz se modlil nad hrobem s rakví, mnozí se k němu přidávali, vrány odlétaly, bylo ticho, jen ona modlitba se táhla nad vesnicí někde k Antonínku. "Otčenáš jen jsi na nebesích, posvěcen jméno tvé, buď vůle tvá, jak v nebi, tak i na zemi, chléb nám vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.....", kněz ještě jménem rodiny děkoval za účast všem smutečním hostům, muzikanti stojící v rohu hřbitova hráli poslední skladbu na rozloučení, v paměti mi opět zůstává zvuk trubky...

Byl čas jít, byl čas myslet na to, že my živí máme ještě šanci jít tam dolů do vesnice uskutečnit cokoliv dobrého, co budeme chtít. Naložit se svým životem podle svého vlastního uvážení, dát každému dnu a činu svůj smysl a užitek, myslet na to, že se jednou na podobných místech všichni shledáme, nikdo z nás neuteče, i kdyby uměl běžet sebevíc...

RADEK BARTONÍČEK