Jdeme z

Jasně, jasně, jasně, o tom, že špičkový český fotograf Robert Vano nafotil polonahé krojované kluky jsem si přečetl mnoho článků i několik polemik. Štvalo mě ale to, že všude se psalo o Vanovi a fotkách, ale mě mnohem více zajímala "ženská", která s nápadem na takové focení přišla a která zároveň vede Jihomoravskou komunitní nadaci - paní Zlata Maděřičová. Byl jsem opravdu zvědavý, protože samozřejmě na její jméno je možné narazit poměrně často, ale opět - o ní samotné se toho člověk moc nedozví a nedovede si ji představit. Takže, ano, hurá, jsem rád, že jsem se s ní tento týden potkal v Praze a mohl ji přece jen trošku víc poznat.

Ze setkání vznikl rozhovor a dvě videoukázky, zatím dávám jedno video a pár slov. Rozhovor sem určitě připojím v textové podobě příští týden. Můžete mi věřit, že byl zajímavý a možná i polemický, protože paní Maděřičová není žádný introvert či samouk, ona je pořádně emotivní, otevřená a přímá - a to já mám na lidech rád! 

První videoukázka je pozvánkou na 24. duben do Břeclavi, kde proběhne konference na téma Živý folklor. Moc vás na tento páteční den do Břeclavi zvu, myslím si, že to může být velmi zajímavé setkání - sám jsem strašně moc zvědavý na jeho průběh i výsledek! 

A TADY je Folklorika, která byla celá věnovaná právě projektu paní Maděřičové s focením polonahých "šohajů" Robertem Vanem.   

A ještě než jsme se s paní Maděřičovou v týdnu potkali, tak jsem jí poslal několik otázek, protože jsem chtěl opravdu moc vědět, jak se například k práci v Jihomoravswké komunitní nadaci dostala a co považje za nejpodstatnější. Přišlo mí od ní toto psaní:

Dobu, kdy je člověk nejaktivnější, kdy chrlí energii a nápady jsem prožila - promarnila v totalitním systému. V té době jsem také četla Kafkův Zámek a nic mi nepřipadalo tak podobné a symbolické jako toto dílo. Žili jsme zakletý zámek. Oficiální kecy jak máte být aktivní, ale když se o něco pokusíte tak pouze s jednou jedinou zásadní podmínkou - být v partaji. Členství v KSČ u mne nepřicházelo v úvahu, protože jsem nechtěla být součástí té zločinecké organizace.

Když jsem stála na náměstí v listopadu 89 byla jsem tak naivní, že jsem si myslela, že ty houfy lidí ví, že sametovou revoluci si musíme všichni udělat především ve svých hlavách, ve svých myslích, že výměna ledniček, praček, mikrovlnek a hadrů za značkové zboží nebude stačit. Dnes vím, jak to bylo naivní a vím, že jsem idealistka.

Tenkrát jsem do té svobodné, spravedlivé společnosti chtěla přivést další děti ke dvěma, které jsem už měla, protože to je ten největší úkol ženy. Narodily se nám další dvě a já jsem se svými 4 dětmi zůstala asi 5 let doma a stoprocentně jsem se o ně starala, neřešila jsem veřejné věci. Pak nastal čas poslat je z rodinného vychovávání do společnosti.

A v té době - léta asi 1995 - 97 jsem pochopila, že se toho v myšlení lidí až tak moc nezměnilo. V mateřské a základní škole měli stále stejnou rétoriku, proč nic nejde. Jakékoliv moje iniciativy smetli se stolu. Na každé jednání se vždy vybavili brožurami předpisů proč „to nejde". Chtěla jsem například kurzy angličtiny, němčiny pro nejmenší a také výuku logopedie. Co nešlo ve školních zařízeních, které měly relativně velký potenciál, se ale začalo dařit jen s nadšením podobně smýšlejících lidí v mém okolí. Tenkrát mi došlo jedno základní motto - „Když chceš změnit svět, změň sebe."

Tenkrát jsem pochopila, že pokud jsem chtěla své děti přivést do jiné společnosti a nezklamat sama sebe tak se musím sama postarat, aby tady taková společnost byla. Pro ty moje děti. Cesta od prvních vesnických aktivit pak brzy vedla na odborné vzdělávání jak znát občanský sektor, jak řídit neziskovou organizaci nebo jak dělat fundraising. Na toto vzdělání pak snad logicky navázalo vzdělávání na téma jak založit a řídit komunitní nadaci.

Slovácko a jeho občanský sektor se příliš neliší od zbytku občanské společnosti České republiky. Významný problém vnímám už léta ve velké závislosti českých neziskových organizací na veřejných zdrojích. Přemýšlejte, do jaké míry může neziskovka mluvit o nezávislosti, když je financována z veřejných zdrojů obce. Konkrétně si představte, jak může zaměstnanec této neziskovky oponovat vedení obce, když na dobrém vztahu s vedením obce závisí jeho mzda. Další věc je pak neschopnost vytvářet trvalé perspektivní vztahy v komunitě s místními dárci.

Považuji za strategické naučit se dobře pracovat s místními zdroji, s místními hodnotami. To stále neumíme. A k těm nejvýznamnějším hodnotám Slovácka pak bezesporu patří i folklor. To je ten hlavní domácí poklad. Tvrdím, že ho neumíme využívat, tak, aby byl ku prospěchu celému regionu a ne jen úzké skupině folklorbyznysmenů. Myslím, že nevíme, že Slovácko je velmi bohatý region, který ale neumí se svými poklady dobře pracovat. Právě proto připravujeme s několika partnery na jaro konferenci o interpretaci folkloru. ​

Zlata Maděřičová 

A přidávám ještě rozhovor, který udělal před několika měsíci s paní Maděřičovou Miloš Kozumplík, šéfredaktor časopisu Krajem svatého Antonínka. V rozhovoru se mluví především o projektu s Robertem Vanem.